Představení

Pavel Nepustil, Ph. D.Děkuji, že jste zavítali na mé webové stránky. Ať už hledáte cokoliv, doufám, že poslouží vašim účelům a bude se vám v nich dobře orientovat. Pokud se zajímáte o možnosti osobních nebo online konzultací se mnou, přejděte sem. Jestli se chcete společně se mnou vzdělávat, podívejte se sem. A pokud si chcete ode mě něco přečíst, tak zde najdete skoro všechny mé texty z posledních let.

Když se podíváte na mé publikace, bude vám také hned jasnější, na jaká témata se zaměřuji. Prakticky od dob dospívání, kdy jsem ještě vůbec netušil, co budu v životě dělat, mě zajímá tématika drog a závislostí. Vzrušovaly mě experimenty s různými psychoaktivními látkami a současně jsem na sobě mohl v několika životních obdobích pozorovat rozvoj návyku na některých typech látek a aktivit. V mém poměrně divokém mládí jsem se navíc často ocital ve společnosti lidí, kteří se evidentně dostávali do problémů s drogami nebo závislostmi, a kladl jsem si spoustu otázek, na které jsem neuměl odpovědět. Co všechno je droga? Proč jsou některé drogy legální a jiné ne? Má závislost na heroinu stejnou povahu jako na, dejme tomu, počítačových hrách? Jak to, že někdo se kvůli návyku na alkoholu dostane během pár let do problémů a někdo jiný dokáže s alkoholem spokojeně žít celý život? Anebo: je závislost nemoc nebo je to úplně jinak?

Sociální práci (v Prachaticích) a psychologii (v Brně) jsem vystudoval, abych se mohl těmto otázkám věnovat co nejintenzivněji. Nicméně k opravdovému porozumění mi nejvíc sloužily otevřené a důvěrné rozhovory jednak s mými klienty, s nimiž jsem pracoval nejprve ve Společnosti Podané ruce a potom v soukromé praxi, a jednak s respondenty výzkumů, které jsem dělal. Tím nejzásadnějším z nich byl můj disertační výzkum o přestávání s pervitinem bez léčby. Díky němu jsem měl to štěstí důvěrně a podrobně hovořit s mnoha lidmi, kteří přestali s dlouhodobým intenzivním užíváním pervitinu, aniž by využili odbornou pomoc. Najednou jsem uviděl jinou podobu závislosti, která se vůbec nepodobala nemoci, s níž je závislost často ztotožňována. Ukázali mi také, že neexistuje žádná jedna cesta, jak přestat s drogami, každý si musí vytvořit tu svoji, neobejde se to však bez ostatních. Člověk potřebuje spolu-tvůrce své cesty zotavením. Mohou to být přátelé, známí, rodina, stejně tak jako domácí mazlíčci, knihy, filmy, příroda, Bůh, filozofie, a spousta dalšího.

Záhy jsem začal toužit po tom, abych mohl být takovým spolutvůrcem jedinečných cest k zotavení. Začalo mi to připadat jako dobré naplnění života. Uvědomoval jsem si totiž, že ne každý má po ruce lidi ochotné pomáhat, mnozí jsou osamělí a izolovaní a cesta k zotavení je pak o to komplikovanější. Ale otázka, jak být dobrým „parťákem“ na takové cestě, se ukázala být ještě složitější než otázka ohledně povahy závislostí. Hledám na ni odpověď doteď, s pomocí mnoha „učitelů“, z nichž zmíním pouze dva nejvýznamnější. Prvním je Harlene Anderson, americká psychoterapeutka, u které jsem v Houstonu strávil několik měsíců, když mi bylo necelých třicet let. Naučila mě přestat se orientovat na to, jakou s klienty použiji techniku nebo jakou položím otázku, a zaměřit se na vztah. Přesněji na typ vztahu, kterému říká kolaborativní (spolupracující), kdy ustupují do pozadí veškeré role a hierarchie mezi námi a setkáváme se jako lidé z masa a kostí.

Druhým mým významným učitelem byl finský profesor Jaakko Seikkula, u něhož jsem absolvoval psychoterapeutický a supervizní výcvik v letech 2018-2020. Společně se svými kolegy mi ukázali, jak je důležité si v těch lidských setkáních uvědomovat své tělesné pocity a nacházet slova pro to, co bylo dosud nevyslovené. Stejně tak mě ale skrze finský přístup s názvem Otevřený dialog přesvědčili o tom, že rodinné a jiné blízké vztahy mají obrovský potenciál k podpoře zotavení a ukazovali mi, jak je možné tento potenciál probouzet, aktivizovat, a tím přispívat k lepšímu životu všech zúčastněných.

V současnosti přede mnou stojí ještě jedna obtížná otázka, která zní: Jak mohu všechno to užitečné a zajímavé, co jsem se zatím naučil, předávat ostatním? Se skupinou Narativ a skupinou Zotavení Brno, které jsem obě spoluzakládal, nabízíme různé formy vzdělávání a vždycky je naším cílem, aby se lidé učili svým vlastním stylem, tempem, aby si nacházeli svoje vlastní porozumění probíraným tématům a hlavně aby se učili skrze prožitek a přímé procvičování. Nikdy jsem si nemyslel, že se dostanu do role „učitele“, ale možná je v tom kus dědictví po mých rodičích, protože máma je pedagog (učila výtvarku a je autorkou mého portrétu na této stránce :) ) a táta sportovní trenér. A možná mi v tomto úsilí pomáhá i chuť být dobrým průvodcem pro mé dvě dcery, které mě neustále přesvědčují o tom, že touha poznávat a dozvídat se nové věci je velkým a přirozeným zdrojem radosti. Přeji nám všem, abychom takovou radost mohli zažívat neustále.